Nechci už nikdy nikam přijet včas

16.9 2008

Jedu si takhle trolejbusem do baletu asi o tři čtvrtě hodiny později než bych měla. Mám tak trochu slzy na krajíčku. Vůz je skoro prázdný, v téhle hodině asi moc lidí nejezdí. A tak se rozhlídnu, na čtení fakt nemám. A tam kousek ode mě takovej, jak bych to řekla, roztomilej blonďák. Krásnej profil. Vlasy do vlňata. Tmavý oči. A takovej na první pohled sympatickej. Házím po něm několik letmých pohledů a on po mě asi taky. Vystoupím, a co mám dělat. Spěchám do baletu. Jdu podchodem, chvíli, asi 5 sekund, jdu přímo vedle něj a potom se rozběhnu na šalinu. Nastoupím a dívám se. Dívám se jestli náhodou nedoběhne za mnou. Nic. U srdce mě zabolí, slzy na krajíčku. Asi ho už nikdy neuvidím, protože určitě jezdí v tento čas normálně, ale já nemůžu příští týden jít do baletu zase pozdě, jen proto, abych ho viděla… Sbohem…

Země dvojitých W

6.9. - 13.9. 2008

Ano, přesně takto bych nazvala Černou horu, ze které jsem se právě vrátila... ^-^

Z čeho tak usuzuji?? Nejedná se o nic jiného, že většina černohorců vlastní nějakého to Volkswagena (různé, buď nemají popisku - podle které auta poznávám - nebo je to jeden z mnoha modelů Golfíčků...)
A co je ještě zajímavého?? Na pohled jsou černohorci klasičtí přímořští obyvatelé (teda jen ti co bydlí u moře), které můžete vidět i v Chorvatsku a podobných zemích. Tudíž jsou to lidi, stylově oblečení, ale to oblečení není vždy úplně zářivé, většinou je mírně (nebo taky hodně) zaprášené... A tito Zaprášení lidé mají před domy zaparkované krásně se lesknoucí Wéčka...

Další stát, který jsem jeden den navštívila, byla Albánie... Tam těch W není tak moc, ale těch Mercedesů!!! většenou jsem si všimla 190 a 200, nerozumím tomu, ale bylo to tam napsaný... Albánské M drží, oproti Černohorským W, za jednu notu se svými majitely... Jsou stejně zaprášený!!!

A reklama na příště: Má teorie o autech v naší milované Czech republic!!!

Dívá se

1.9 2008

Naprosto podivný den. Jedu autobusem, náhradní dopravou místo tramvaje. Jsem oddělena od svých spolužáků, a tak se nudím. Najednou přistoupí kluk. Nic podivného, ale jen, co jsem ho uviděla, bylo mi jasné, že jeho oči nezapomenu. Měl je tak… zajímavé. Jestli znáte takové ty vykulené oči, tak ty měl. Vlasy tmavě hnědé takové normální. Vypadal akorát. Jen ho znát. Ale ty jeho oči. Kdykoliv se někam podíval… Prostě ty oči mi zůstanou…

I am dreaming...

1.9. 2008

Myslím, že dnešní den je jen sen... A kdyby se celý den jen Stmívalo tak by to byl zcela jistě den...

I. Jdu si takhle ze školy, a jaké auto mě asi pouští na přechodu?? Stříbrné Volvo S60
II. Jdeme se spolužáky po ulici, a co nevidím?? Stříbrné Volvo S60, pak černé Volvo S60, jakési jiné stříbrné Volvo a nakonec další stříbrné Volvo S60
III. Jdu domů a říkám si, že dnešní den byl sen a co nevidím asi padesát metrů od domu?? Stříbrné Volvo S60

Já vím, zní to neuvěřitelně, a proto si myslím, že je toto jen sen... Nikdo mi to asi neuvěří... Ale já vím, co jsem viděla... Já to auto poznám a navíc jsem vždy kontrolovala i nápisy vzadu... Skutečně!!!
Už chybí jen to Stmívání...

2.9. Je tam, stále tam stojí... Jen 50 metrů od domu... stříbrné Volvo S60...

Nadržené prase

2. 8. - 9. 8. 2008

Stal se takový podivný tábor. Objevil se v něm kluk, třináctiletý, „mírně“ perverzní, říkejme mu G. V obličeji nebyl sympatický, možná až na oči. Neznám jejich barvu, ale rozhodně byly úžasné. Jak jsem řekla, na pohled to nebyl sympatický člověk. Vlasy měl pro mě hezké, krátké, černé a rozčepýřené. Postavou to byl vyhublý klučina, takový až moc, takový jaký lidi odpuzuje. Byl vtipný, takové třeštidlo, sázkař. Taky byl dost šílený, nebál se spadnout a chodil jako loutka. Jak jsem už zmínila, byl i perverzní. Skákal po holkách, osahával je, plácal po prdeli a šlo jej, jeden večer obzvlášť, zahlédnou, jak se „pere“ s holkou na zemi nebo si to užívá s košem. Jeho kamarádi ho při tom všem ochotně natáčeli. Byla tu jedna, vrazila mu, udělala na tváři červený otisk, nezastrašilo ho to. Mě si nevšímal, jako všichni, maximálně jednou, dvakrát. Nelíbil se mi, nebyl mi sympatický, necítila jsem k němu náklonnost, ale něco mě k němu táhlo. Taková jako by nitka. Nemohla jsem na něj pohlédnout, ucukla jsem, když jsme se mohli podívat se sobě do očí. Někdy jsem měla pocit, že ta nitka je oboustranná. Že jej ke mně taky něco táhne. Nevím. Jediné, co vím, je, že ho možná ještě uvidím. Za rok. Zas na táboře. Ale mohla bych být nějak spojená s klukem, který je o dva roky mladší a o půl hlavy menší? Je to možné? Zůstávají mi jen vzpomínky a myšlenky na něj.

Zážitek duše

3. 6. 2008

Dnešnímu dni v životě neuvěřím. Stala se taková věc, poprvé v mém životě. Šla jsem takhle z Knižního klubu dolů směrem na Hlavní nádraží. A když jsem šla přes Zelný trh, přes silnici se chystalo přejet auto. Zastavila jsem před přechodem a čekala, jestli zastaví. Když to točilo na přechod a já se vzdala naděje, že mne pustí, mírně přibrzdilo a já výborně viděla na řidiče. Za volantem seděl mladík. Nejspíš měl 18, jinak by nemohl řídit, ale vypadal tak na 17. A co bylo hlavní, byl dokonalý. Na první pohled jsem věděla, že jestli bych ho znala, hned bych s ním chodila. Zamilovala jsem se do jeho uhlově černých vlasů zastřižených do ne krátkého a ani ne dlouhého účesu. Uchvátily mne jeho tmavé oči, ve kterých nebyla rozpoznat jejich barva. Uchvátil mne celý. A také nejspíš z části Ital. Když projížděl kolem mne, jen lehce pohlédl na tu chodkyni na chodníku. Hned však se zase otočil směrem na mě. Nevím, co viděl, ale v jeho očích jsem viděla to co ve svých. Smutek, že se nemůžeme seznámit. Nejspíš si to přikresluji, ale já to takto cítila, opravdu.