Nechci už nikdy nikam přijet včas

16.9 2008

Jedu si takhle trolejbusem do baletu asi o tři čtvrtě hodiny později než bych měla. Mám tak trochu slzy na krajíčku. Vůz je skoro prázdný, v téhle hodině asi moc lidí nejezdí. A tak se rozhlídnu, na čtení fakt nemám. A tam kousek ode mě takovej, jak bych to řekla, roztomilej blonďák. Krásnej profil. Vlasy do vlňata. Tmavý oči. A takovej na první pohled sympatickej. Házím po něm několik letmých pohledů a on po mě asi taky. Vystoupím, a co mám dělat. Spěchám do baletu. Jdu podchodem, chvíli, asi 5 sekund, jdu přímo vedle něj a potom se rozběhnu na šalinu. Nastoupím a dívám se. Dívám se jestli náhodou nedoběhne za mnou. Nic. U srdce mě zabolí, slzy na krajíčku. Asi ho už nikdy neuvidím, protože určitě jezdí v tento čas normálně, ale já nemůžu příští týden jít do baletu zase pozdě, jen proto, abych ho viděla… Sbohem…